Je nutné vycházet ze skutečnosti, že nájemné je možné zvýšit buď na základě smluvního ujednání (buď dle mechanismu smlouvy, např. prostřednictvím inflační doložky, nebo dobrovolně na základě dohody smluvních stran - k tomu ale zpravidla nájemce nebude ochoten) anebo na základě postupu obsaženého v ustanovení § 2249 občanského zákoníku. Ve Vašem případě půjde tedy o druhý postup zvyšování nájemného, přičemž v takovém případě je možné zvýšit nájemné maximálně o 20 % za poslední tři roky, frekvence zvyšování nesmí být kratší než 12 měsíců a navržená výše nesmí překročit výši nájemného obvyklé v místě a čase. Jedná se přitom o možnost jednostranně zvýšit nájemné ze strany pronajímatele (tedy obce), kdy, protože jde o jednostranné zvýšení, je zákonem stanoven limit a určitý postup. V případě zvyšování tímto způsobem platí, že pronajímatel musí zaslat písemný návrh zvýšení nájemci, ten následně buď s návrhem na zvýšení nájemného souhlasí či nikoliv. Pokud s návrhem souhlasí, tak takto zvýšené nájemné počne platit začátkem třetího měsíce po dojití návrhu. V případě, kdy nájemce do dvou měsíců od dojití návrhu, nevysloví s tímto souhlas, pak může obec ve lhůtě dalších tří měsíců navrhnout soudu, aby určil výši nájemného, a to až do výše v místě a čase obvyklé. V takovém případě jde přitom o zvláštní určovací žalobu, v případě žaloby je přitom pronajímatel oprávněn se domáhat vyšší částky, než byla navržena v návrhu na zvýšení, limitem je v tomto případě pouze částka srovnatelného obvyklého nájemného (ani soud není vázán výše uvedeným limitem). Problémem však je, že k takové situaci v praxi dojde v zásadě jen z důvodu opomenutí nájemce, protože úhlem pohledu nájemce je na místě zákonné zvýšení akceptovat a nevystavit se riziku, že by soud mohl nájemné navýšit až na úroveň obvyklého nájemného. 

Vzhledem k tomu, že v případě občanského zákoníku platí zásada smluvní volnosti, a zákon výslovně nestanoví, že po uzavření smlouvy není možné upravit nájemné dohodou smluvních stran, nájemné je možné upravit i tímto způsobem (nejspíše tedy dodatkem k současné nájemní smlouvě), přičemž v tomto případě by se tak neměl uplatnit limit stanovený v ustanovení § 2249 uvedený výše, ale výše nájemného by neměla přesáhnout obvyklou cenu nájmu v místě a čase. Taktéž bude nejspíše možné, aby si strany, v případě, kdy se na tomto spolu dohodnou, dodatečně ve smlouvě (opět dodatkem ke smlouvě) ujednali každoroční zvyšování nájemného. Tato řešení však již nejsou pouze na jednostranném rozhodnutí jedné ze stran (v tomto případě pronajímatele), ale strany se na nich musí společně dohodnout (což jak bylo uvedeno výše, nemusí být ze strany nájemce předpokladem).

Závěrem tak lze shrnout, že pokud jste v nájemních smlouvách neměli ujednáno každoroční zvyšování nájemného a zároveň nedojde k dohodě mezi Vámi a nájemcem na případném zvýšení nájemného, tak nelze nájemné zvýšit jiným než Vámi (a zde výše uvedeným) způsobem (v takovém případě jste však limitováni maximálním zvýšením o 20% za tři roky, přičemž je zde spíše minimální šance, že by se nájemce k návrhu zvýšení vůbec nevyjádřil). Jediným dalším způsobem by v podstatě bylo provedení stavebních úprav, které trvale zlepší užitnou hodnotu pronajatého bytu či celkové podmínky bydlení v domě, anebo mají za následek trvalé úspory energie nebo vody. Po provedení těchto úprav je možné se dohodnout s nájemci na zvýšení nájemného (max. o 10 % z účelně vynaložených úprav ročně, v případě, kdy se nedohodnou může pronajímatel o zvýšení nájemného žádat také soudní cestou - v tom případě však může žádat zvýšení o nejvýše 3,5 % z vynaložených nákladů ročně). Je však otázkou, jestli by se provedení takových stavební úprav vyplatilo (s rizikem, že k dohodě nedojde a poté bude zvýšení moct činit nejvýše 3,5% z vynaložených nákladů ročně, samozřejmě za předpokladu, že obec se tohoto zvýšení u soudu skutečně domůže).