Nový stavební zákon (č. 283/2021 Sb.) stanovuje poměrně přísné podmínky pro dodatečné povolení stavby. Podmínky pro dodatečné povolení stavby jsou následující:

• prokáže-li povinný splnění podmínek podle ust. § 193 nového stavebního zákona;
• stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu;
• stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu, a
• povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.

Současně podle ustanovení § 256 odst. 2 nového stavebního zákona platí: „Vyžaduje-li stavba pouze výjimku z požadavků na umisťování staveb a stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno, považuje se podmínka podle odstavce 1 písm. b) za splněnou. Ustanovení § 187 odst. 2 až 4 se použije obdobně.“

Z citované právní úpravy vyplývá, že v řízení o dodatečném povolení stavby, které je dle ustanovení § 255 odst. 4 nového stavebního zákona součástí řízení o nařízení odstranění stavby, nelze žádnou výjimku z požadavků na výstavbu povolovat. Nelze tedy uvažovat o tom, že by stavební úřad vyměřoval správní poplatek za povolení výjimky v rámci dodatečného povolení stavby.

Ustanovení § 256 odst. 2 nového stavebního zákona totiž stanoví právní fikci (užívá výraz „považuje se“) s tím, že pakliže jsou splněny uvedené podmínky, považuje se podmínka, že záměr nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu, za splněnou. Těmito podmínky jsou:

• stavba vyžaduje pouze výjimku z požadavků na umisťování staveb, a
• stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno.

Např. lze uvést nesplnění požadavku na umisťování staveb podle ust. § 11 vyhlášky č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu. Podle ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 146/2024 Sb. platí, že: „Umístěním stavby nesmí být znemožněna budoucí zástavba sousedního pozemku nebo ohrožena stávající zástavba sousedního pozemku. Stavba musí být umístěna minimálně 2 m od hranice pozemku vyjma pozemku veřejného prostranství.“ Bude-li stavba umístěna blíže než 2 m od hranice pozemku a předloží-li stavebník souhlas vlastníka sousedního pozemku (případně i osob oprávněných z jiného věcného práva) ve formě ustanovení § 187 nového stavebního zákona, považuje se podmínka dle ustanovení § 256 odst. 1 písm. b) nového stavebního zákona za splněnou.

Pakliže by tedy v této souvislosti stavební úřad požadoval úhradu správního poplatku za povolení výjimky z požadavků na výstavbu, jednalo by se o správní poplatek vybraný bez právního důvodu.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) vymezuje drobné stavby ve své příloze č. 1, na kterou výslovně odkazuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) nového stavebního zákona.

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že podle ustanovení § 171 nového stavebního zákona drobné stavby nevyžadují povolení. Vzhledem k tomu, že se drobné stavby nepovolují, taktéž se drobné stavby dle ustanovení § 230 nového stavebního zákona nekolaudují. Ustanovení § 230 odst. 4 nového stavebního zákona výslovně uvádí, že drobnou stavbu lze užívat jen k účelu, ke kterému je určena svým charakterem.

Zásadní je pak ustanovení § 73 odst. 2 věta druhá nového stavebního zákona, která výslovně stanoví, že drobné stavby lze realizovat pouze v souladu s územně plánovací dokumentací. Je tedy jednoznačně stanoveno, že drobné stavby musí být v souladu mj. s územním plánem vaší obce.

Dle ustanovení § 250 odst. 1 písm. h) nového stavebního zákona pak platí: „Stavební úřad nařídí stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby odstranit stavbu, pokud je prováděna nebo byla provedena v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací.“ Jedná se tedy o důvod, pro které je stavební úřad povinen vést řízení o nařízení odstranění stavby, tedy řízení z moci úřední.

Ze strany vaší obce lze tedy zvážit podání podnětu podle ustanovení § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu příslušnému stavebnímu úřadu. V rámci podnětu lze doporučit v souladu s ustanovením § 42 správního řádu, abyste požádal o informaci, jak bylo s takovým podnětem naloženo. Na základě takového podnětu by mělo být ze strany stavebního úřadu zahájeno řízení z moci úřední o nařízení odstranění stavby.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) upravuje institut plánovacích smluv v ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Tyto smlouvy jsou upraveny jako veřejnoprávní. Lze předpokládat, že bylo úmyslem obou stran uzavřít plánovací smlouvu podle nového stavebního zákona, tedy jako veřejnoprávní, a to s ohledem na sjednaný závazek a období uzavření této smlouvy (tj. po 1. 7. 2024).

To, že se jedná o veřejnoprávní smlouvu, má samozřejmě závažné konsekvence ve vztahu k příslušnosti orgánu veřejné moci, který bude rozhodovat o jejím souladu s právními předpisy a bude rozhodovat spory z takové veřejnoprávní smlouvy.

Podle ustanovení § 132 odst. 2 nového stavebního zákona platí: „K přezkumu souladu plánovací smlouvy uzavřené obcí s právními předpisy a k rozhodování sporů z ní je příslušný krajský úřad. K přezkumu souladu plánovací smlouvy uzavřené městskou částí hlavního města Prahy s právními předpisy a k rozhodování sporů z ní je příslušný Magistrát hlavního města Prahy.“

V daném případě tedy o sporu z veřejnoprávní smlouvy – ať již půjde o nároky z práv z vadného plnění či smluvní pokutu – bude rozhodovat příslušný krajský úřad v rámci sporu z veřejnoprávní smlouvy. Procesní režim a postup je pak upraven zejména ustanovení  § 141 správního řádu, které reguluje tzv. sporné řízení.

Dosavadní stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) v ustanovení § 80 odst. 3 vymezoval záměry, které nevyžadovaly rozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas, přičemž aktu stavebního úřadu podléhaly tyto záměry pouze tehdy, pokud měly být realizovány na území, na nichž se prokazatelně nalézají archeologické nálezy, a dále též na záměry, pro které bylo třeba závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí a na záměry ve zvláště chráněných oblastech.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) na tuto právní úpravu navazuje a taktéž upravuje nestavební záměry, pro které není třeba povolení změny využití území. V ustanovení § 214 odst. 1 nového stavebního zákona jsou pak – v návaznosti na dosavadní stavební zákon – upraveny obdobné záměry s dílčími modifikacemi.

I v případě nového stavebního pak platí, že tyto záměry vyžadují akt stavebního úřadu, v případě, že jde o:

a) území, pro které je vydán plán území s archeologickými nálezy,

b) záměry EIA,

c) záměr ve zvláště chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti,

d) záměr v chráněném ložiskovém území.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.), upravuje plánovací smlouvy v ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Podle ustanovení § 130 odst. 1 nového stavebního zákona je to veřejnoprávní smlouva uzavřená mezi stavebníkem a obcí, městskou částí hlavního města Prahy nebo krajem nebo vlastníkem veřejné infrastruktury, jejímž obsahem je vzájemná povinnost stran poskytnout si součinnost při uskutečnění ve smlouvě uvedeného záměru a postupovat při jeho uskutečňování ujednaným způsobem. Plánovací smlouva pak může dle ustanovení § 130 odst. 2 obsahovat i úpravu práv a povinností z oblasti soukromého práva. Bližší obsahové náležitosti pak upravuje ustanovení § 131 nového stavebního zákona. Jedná se tedy o veřejnoprávní smlouvu se soukromoprávními prvky.

Správní řád upravuje veřejnoprávní smlouvy v ustanovení § 159 až § 170, přičemž tato právní úprava se použije subsidiárně. Správní řád rozlišuje tři typy veřejnoprávních smluv:

1. veřejnoprávní smlouvy koordinační (§ 160 správního řádu), které mezi sebou uzavírají vykonavatelé veřejné moci za účelem plnění svých úkolů;
2. veřejnoprávní smlouvy subordinační (§ 161 správního řádu), které mezi sebou uzavírají správní orgán a osoba, která by byla účastníkem správního řízení;
3. veřejnoprávní smlouvy mezi subjekty soukromého práva (§ 162 správního řádu), které mezi těmi, kdo by byli nebo kdo jsou účastníky správního řízení, a týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností.

Vzhledem ke shora uvedenému členění ve správním řádu je zřejmé, že plánovací smlouvy jsou veřejnoprávní smlouvy sui generis, tedy jde o typ výslovně neupravený ve správním řádu. Svojí povahou totiž nejsou ani smlouvami koordinačními, ani subordinačními ani mezi subjekty soukromého práva.

K uzavření plánovací smlouvy ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona pak není třeba souhlasu stavebního úřadu, neboť stavební úřad není smluvní stranou a souhlas stavebního úřadu nový stavební zákon nepředpokládá. Skutečnost, že došlo k uzavření plánovací smlouvy, by měla být zveřejněna v národním geoportálu územního plánování dle ustanovení § 130 odst. 3 nového stavebního zákona.

Závěrem je vhodné zdůraznit, že plánovací smlouva podle ustanovení § 130 nového stavebního zákona nemá nic společného s veřejnoprávními smlouvami podle dosavadního stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.), kterými byly nahrazovány úkony stavebního úřadu. Dle ustanovení § 4 odst. 1 věta třetí a čtvrtá dosavadního stavebního zákona totiž platilo: „Stanoví-li tak tento zákon, mohou orgány územního plánování a stavební úřady uzavřít s žadatelem veřejnoprávní smlouvu místo vydání správního rozhodnutí. Tím nesmí být dotčena práva a oprávněné zájmy dotčených osob a zájmy dotčených orgánů.“ Takovými veřejnoprávními smlouvami byly veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí dle ustanovení § 78a dosavadního stavebního zákona a nahrazující stavební povolení dle § 116 dosavadního stavebního zákona. Tyto veřejnoprávní smlouvy byly příkladem smluv subordinačních. Nicméně to nemá nic společného s plánovacími smlouvami podle nového stavebního zákona.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) obecně navazuje ohledně právní úpravy soukromoprávních souhlasů při realizaci stavebního záměru na cizím pozemku na právní úpravu obsaženou v dosavadním stavebním zákoně (zákon č. 183/2006 Sb.).

Regulace v dosavadním stavebním zákoně

Je vhodné připomenout, že dosavadní stavební zákon až do 31. 12. 2017 neupravoval formu souhlasu vlastníka pozemku či stavby, na nichž třetí osoba hodlá realizovat svůj záměr. Novelizací provedenou zákonem č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, bylo do dosavadního stavebního zákona doplněno ustanovení § 184a.

Souhlas podle ustanovení § 184a dosavadního stavebního zákona byl vyžadován při kumulativním naplnění následujících podmínek:

1) žadatel není vlastníkem pozemku nebo stavby (ustanovení § 184a odst. 1 věta první dosavadního stavebního zákona);

2) žadatel není oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný záměr uskutečnit (ustanovení § 184a odst. 1 věta první dosavadního stavebního zákona);

3) nejde o případ, kdy je pro požadovaný záměr stanoven účel vyvlastnění zákonem (ustanovení § 184a odst. 3 dosavadního stavebního zákona).

Forma takového souhlasu pak byla stanovena v ustanovení § 184a odst. 2 dosavadního stavebního zákona následovně: „Souhlas s navrhovaným stavebním záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu dokumentace, nebo projektové dokumentace.“

Stavební úřad se měl zabývat pouze tím, zda byl předložen souhlas ve formě dle ustanovení § 184a odst. 2 dosavadního stavebního zákona. Stavební úřad přitom nezajímalo, zda tento souhlas byl vyhotoven na základě uzavřené nájemní smlouvy, nebo z jiného právního titulu. Stavební úřad pouze zkontroloval, zda je splněna forma stanovená dosavadním stavebním zákonem.

Regulace v novém stavebním zákoně

Právní úprava v novém stavebním zákoně, konkrétně ustanovení § 187, navazuje na dosavadní právní úpravu, přičemž ji mírně modifikuje. Podmínky, za nichž je třeba předložit v rámci řízení o povolení záměru souhlas podle ustanovení § 187 odst. 2 nového stavebního zákona, se v zásadě nezměnily.

Nicméně je vhodné upozornit hned úvodem, že stavebník předkládá souhlas vlastníka pozemku či stavby, který je zapsán v katastru nemovitostí ke dni podání žádosti. Ustanovení § 184a dosavadního stavebního zákona takto nestanovilo, tudíž stavební úřad vyžadoval aktuální souhlas podle změny vlastnictví k pozemku či stavbě, což mohlo prodlužovat a komplikovat řízení v případě změny vlastnictví v průběhu řízení. Nový stavební zákon tedy jako rozhodný souhlas považuje souhlas vlastníka ke dni podání žádosti ze strany stavebníka.

Současně ustanovení § 187 odst. 2, věty třetí a čtvrtá, nového stavebního zákona výslovně stanoví, že souhlas vlastníka nelze vzít zpět po podání žádosti o povolení záměru. Tzn. nový stavební zákon zakazuje zpětvzetí souhlasu vlastníkovi pozemku či stavby poté, co byla již podána žádost o povolení záměru. Zároveň ovšem nový stavební zákon stanoví, že dojde-li k podstatné změně záměru, lze záměr povolit, jen doloží-li stavebník souhlas vlastníka pozemku nebo stavby s upraveným záměrem. Dojde-li tedy po podání k podstatné změně záměru, bude stavební úřad nucen vyžadovat nový souhlas vlastníka pozemku či stavby. Nový stavební zákon však nestanoví, co je podstatnou změnou záměru. Bude tedy vždy na individuálním posouzení stavebního úřadu, zda se bude jednat o podstatnou změnu záměru, tedy bude vyžadován nový souhlas s upraveným záměrem.

Ve vztahu k formě tohoto souhlasu je nový stavební zákon konkrétnější a košatější, neboť ustanovení § 187 odst. 3 nového stavebního zákona stanoví:

„Souhlas musí být vyznačen na situačním výkresu dokumentace a musí obsahovat identifikační údaje a podpis vlastníka pozemku nebo stavby, na nichž má být záměr povolen, nebo oprávněného k realizaci záměru z práva stavby nebo ze služebnosti. Identifikačními údaji jsou u

a) fyzické osoby jméno, příjmení, datum narození, adresa místa trvalého pobytu, a nemá-li ji, adresa bydliště,

b) právnické osoby název, sídlo a identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno.“

Nový stavební zákon tedy jednoznačně specifikuje formu, v jaké je třeba souhlas vlastníka nebo stavby v rámci řízení o povolení záměru předložit. Alternativní forma - třeba i ve formě notářského zápisu, což je veřejná listina - není připuštěna. Ve vedeném řízení tedy nedošlo ze strany stavebníka k předložení souhlasu požadovaného novým stavebním zákonem, a tudíž bude nutné jej vyzvat k odstranění vad žádosti (předložení souhlasu ve formě dle ustanovení § 187 odst. 3 nového stavebního zákona).

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), ve svém ust. § 225 odst. 1 obsahuje speciální právní úpravu ve vztahu k zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dle ust. § 90 správního řádu správní orgán – včetně stavebního úřadu při postupu podle stávajícího stavebního zákona č. 183/2006 Sb. – může o odvolání rozhodnout některým z taxativně stanovených způsobů:

1. Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné:

a)      napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví;

b)      napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání;

c)      napadené rozhodnutí nebo jeho část změní (za podmínek dle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu);

2. Jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví;

3. Neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

Podle ust. § 225 odst. 1 nového stavebního zákona platí: „Dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že napadené rozhodnutí vydané v řízení o žádosti je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní.“

Citované ustanovení nového stavebního zákona má tedy – i v souladu s příslušnou pasáží důvodové zprávy – za cíl omezit „paletu“ možností postupu odvolacího orgánu v odvolacím řízení. Jedná se o projev tzv. apelačního principu správního řízení. Ačkoliv úmysl zákonodárce je poměrně jasný, lze poznamenat, že některé odborné názory poukazují na to, že právní úprava není dokonalá a je otázkou, zda skutečně en bloc znemožňuje odvolacímu orgánu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání (srov. např. Vedral, Josef. Apelační princip v novém stavebním zákoně, 2023, ASPI).

Každopádně dotaz směřuje na aplikovatelnost ust. § 225 odst. 2 nového stavebního zákona v řízeních, která byla zahájena do 30. 6. 2024, avšak odvolání bylo podáno po 1. 7. 2024. V takovém případě by se mělo aplikovat ust. § 330 odst. 1 nového stavebního zákona, dle něhož platí: „Řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.“

Toto ustanovení je třeba aplikovat též v případě odvolacího řízení ve správním řízení, které bylo zahájeno na základě žádosti do 30. 6. 2024 (tj. byla-li tato žádost podána nejpozději 30. 6. 2024), tudíž ve správních řízeních na žádost, které byly zahájeny do 30. 6. 2024, může odvolací orgán napadené rozhodnutí nadále zrušit a věc vrátit k novému projednání, neboť stávající stavební zákon č. 183/2006 Sb., jenž bude v souladu s ust. § 330 odst. 1 nového stavebního zákona aplikován, obdobné omezení odvolacího orgánu neobsahuje, a tedy odvolací orgán může rozhodnout některým ze způsobů uvedených v ust. § 90 správního řádu.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), v ust. § 334a nového stavebního zákona upravuje tzv. přechodné období. Přechodné období pro účely oblasti územního plánování a pro účely záměrů ve smyslu nového stavebního zákona je stanoveno od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024.

Odlišný režim je upraven pro vyhrazené stavby ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, stavby s nimi související a stavby s nimi tvořící soubor staveb, kde se postupuje již podle nového stavebního zákona od 1. 1. 2024 s tím, že se nepoužijí ustanovení nového stavebního zákona, která regulují zjednodušeně řečeno digitalizaci (tj. ust. § 172, ust. 173, ust. § 185 odst. 3 písm. c) a část sedmá nového stavebního zákona).

Nebude-li se tedy jednat o žádost související s vyhrazenou stavbou ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, pak se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Bude-li tedy podána žádost např. o územní řízení, stavební povolení, společné územní a stavební řízení atd., pak se bude postupovat podle dosavadních právních předpisů, tj. zejména zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů do 31. 12. 2023 (dále jen „starý stavební zákon“), a jeho prováděcích právních předpisů. Takto se bude postupovat i po 1. 7. 2024, tedy bude se dokončovat podle dosavadní právní úpravy. Jedinou výjimku tvoří ustanovení nového stavebního zákona, která podle ust. § 335 písm. a), písm. b) a písm. c) nového stavebního zákona nabyla účinnosti do 31. 12. 2023.

Bude-li podána vadná žádost, bude stavební úřad postupovat dle jemu dobře známému procesnímu režimu jako dnes, tj. nebude-li připojena vůbec žádná dokumentace, nebo nebude-li zpracována projektantem, pak se taková žádost nebude projednávat a usnesením dojde k zastavení řízení (viz např. ust. § 86 odst. 4, § 94l odst. 5, § 110 odst. 4 starého stavebního zákona). Nebude-li se jednat o takovou závažnou vadu, pak stavební úřad je povinen dle příslušných ustanovení starého stavebního zákona vyzvat žadatele (stavebníka) k odstranění vad jeho žádosti a přerušit řízení.

Je vhodné zdůraznit, že procesní režim se týká též dotčených orgánů, a tedy bude-li např. nutné zajistit závazné stanovisko úřadu územního plánování ve smyslu ust. § 96b starého stavebního zákona, i po 1. 7. 2024 bude tedy dotčený orgán povinen takové závazné stanovisko vydat a bude přezkoumáváno podle dosavadní právní úpravy (viz příslušná ustanovení starého stavebního zákona).

Lze tedy uzavřít, že nejedná-li se o vyhrazenou stavbu (či stavbu související či tvořící s ní soubor staveb), žádosti podané do 30. 6. 2024 včetně budou vyřizovány podle dosavadní právní úpravy, tj. starého stavebního zákona. 

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) vymezuje veřejně prospěšnou stavbu v ustanovení § 11 odst. 1 následovně: „Veřejně prospěšnou stavbou se v tomto zákoně rozumí stavba nebo zařízení pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu vymezená v územně plánovací dokumentaci a stavby a zařízení s ní související nebo podmiňující její realizaci.“

Pro závěr, že se jedná o veřejně prospěnou stavbu, je nutné, aby došlo ke kumulativnímu naplnění těchto podmínek:

1. jde o stavbu nebo zařízení pro veřejnou infrastrukturu (a stavby a zařízení s nimi související nebo podmiňující jejich realizaci);
2. určeny k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu;
3. vymezeny v územně plánovací dokumentaci.

Veřejná infrastruktura je pak vymezena v ustanovení § 10 odst. 1 nového stavebního zákona poměrně široce, přičemž zahrnuje:

• dopravní infrastrukturu;
• technickou infrastrukturu;
• zelenou infrastrukturu;
• občanské vybavení;
• veřejná prostranství.

Územně plánovací dokumentací je pak nutné rozumět územní rozvojový plán, zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán.

V souvislosti s veřejně prospěšnou stavbou je vhodné dodat, že toto vymezení úzce souvisí s vyvlastněním. Vymezení za veřejně prospěšnou stavbu (případně za veřejně prospěné opatření) je jedním z účelů, pro které lze práva k pozemkům a stavbám omezit nebo odejmout. Nicméně je vhodné dodat, že tento účel může být stanoven i zvláštní právní úpravou (např. energetickým zákonem), a tudíž to, že taková stavba nebude vymezena jako veřejně prospěšná stavba, nemusí znamenat, že u ní nebude možné využít institutu vyvlastnění.

Za veřejně prospěšnou stavbu ve smyslu nového stavebního zákona tedy nelze považovat stavbu, která není vymezena v územně plánovací dokumentaci.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) poměrně zpřísnil podmínky pro dodatečné povolení stavby. Podle ustanovení § 256 odst. 1 nového stavebního zákona platí:

„(1) Stavbu lze dodatečně povolit, pokud povinný prokáže splnění podmínek podle § 193 a

a) stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu,

b) stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu a

c) povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.“

Dotaz směřuje k písm. c) citovaného ustanovení nového stavebníka zákona. Podmínkou pro dodatečné povolení stavby je pouze případ, kdy byla pokuta již pravomocně povinnému uložena. Pak ji lze vnímat jako relevantní podmínku pro dodatečné povolení stavby. Samo o sobě vedení přestupkového řízení nepostačuje pro to, aby stavební úřad mohl vymáhat tuto podmínku po povinném.

Nadto s ohledem na znění zákonné úpravy je vhodné dodat, že ani případné vedení přestupkového řízení není předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení § 57 správního řádu, tudíž stavební úřad nemůže přerušit řízení o dodatečné povolení stavby z důvodu vedení přestupkového řízení.