Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) sice upravuje institut zrychleného řízení, avšak neupravuje fikci povolení záměru. Nový stavební zákon pouze – obdobně, jak činil dosavadní stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) – upravuje pouze fikci aktu dotčeného orgánu (není-li zákonem vyloučena) v ustanovení § 178 odst. 3, dle něhož platí: „Nevydá-li dotčený orgán vyjádření nebo závazné stanovisko ve lhůtě pro jeho vydání, považuje se za souhlasné a bez podmínek.“ Fiktivní rozhodnutí, resp. povolení, není součástí nového stavebního zákona v žádném z dosud schválených znění.

Zrychlené řízení navazuje na dnešní právní úpravu tzv. zjednodušených postupů podle dosavadního stavebního zákona. Podstatou zrychleného řízení upraveného v ustanovení § 212 nového stavebního zákona je to, že povolení stavby nebo zařízení může být vydáno jako první úkon stavebního úřadu v řízení za kumulativního naplnění následujících podmínek:

1. stavebník o vydání rozhodnutí ve zrychleném řízení požádal;
2. obec, na jejímž území má být stavba nebo zařízení uskutečněna, má vydán územní plán;
3. nejde o záměr EIA;
4. nejde o záměr vyžadující povolení výjimky nebo stanovení odchylného postupu podle zákona o ochraně přírody a krajiny;
5. splňuje požadavky kladené na záměry podle § 193 nového stavebního zákona;
6. stavebník doložil souhlasy všech účastníků řízení se záměrem, vyznačené na situačním výkresu dokumentace.

Jsou-li splněny všechny shora uvedené podmínky, pak dojde k vydání povolení ve zrychleném řízení jako první úkon v řízení (tzn. účastníci řízení se o zahájení nevyrozumívají, neumožňuje se jim uplatnit námitky apod.). Současně s oznámením účastníkům řízení podle nového stavebního zákona (dle počtu účastníků např. individuálním doručením) se povolení vydané ve zrychleném řízení zveřejňuje také na úřední desce příslušného stavebního úřadu po dobu 15 dnů ode dne vydání.

Závěrem je vhodné poznamenat, že nebudou-li kumulativně splněny všechny shora uvedené podmínky, pak stavební úřad postupuje tak, jako kdyby byla podána žádost o povolení záměru (bez požadavku na zrychlené řízení).

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) upravuje jak institut zkušebního provozu, tak i předčasného užívání. V obou případech dochází k tomu, že tyto instituty mají dočasnou povahu s tím, že nový stavební zákon stanoví maximální dobu trvání.

Předčasné užívání upravuje ustanovení § 236 nového stavebního zákona, přičemž může být povoleno nejdéle na dobu 1 roku a musí být splněny kumulativně podmínky stanovené zákonem. Stavebník o předčasné užívání požádá, stavba není dokončena, stavbu lze užívat a neohrozí se tím bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Účastníkem řízení, jejímž předmětem je předčasné užívání, je stavebník a vlastník stavby. Po dokončení stavby bude stavebník nucen přistoupit buď ke zkušebnímu provozu, nebo ke kolaudaci vlastní stavby.

Zkušební provoz je upraven v ustanovení § 237 nového stavebního zákona, přičemž ten může být povolen buď z moci úřední (byla-li tato podmínka zahrnuta v povolení stavby), nebo na základě žádosti stavebníka. Smyslem a účelem zkušebního provozu je ověření funkčnosti dokončené stavby, nelze jej tedy nařídit v případě staveb, které nejsou dokončeny. Účastníkem řízení je – obdobně jako v případě předčasného užívání – vlastník stavby a stavebník. Nový stavební zákon pak výslovně stanoví, že po ukončení zkušebního provozu stavebník požádá o vydání kolaudačního rozhodnutí (srov. § 237 odst. 6 nového stavebního zákona). V případě povolení zkušebního provozu může tento být povolen nejdéle na dobu 1 roku.

Stanovená roční délka předčasného užívání, resp. zkušebního provozu, není maximální, neboť dle ustanovení § 238 odst. 3 nového stavebního zákona může být jejich délka v době jejich trvání prodloužena, a to i opakovaně. Nový stavební zákon pouze stanoví, že v takovém případě nemůže přesáhnout celkovou dobu trvání 3 roky, v případě vyhrazených staveb (upravených v Příloze č. 3 nového stavebního zákona) pak 10 let.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) ukládá v ustanovení § 193 odst. 1 písm. a) stavebnímu úřadu povinnost posuzovat to, zda je záměr v souladu s územně plánovací dokumentací. Nový stavební zákon – obdobně jako dosavadní stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) – mezi územně plánovací dokumentace řadí:

• územní rozvojový plán;
• zásady územního rozvoje;
• územní plán;
• regulační plán.

První územní rozvojový plán – někdy označován jako tzv. nultý – byl vydán usnesením vlády České republiky ze dne 28. 8. 2024 č. 581, přičemž je dostupný v Národním geoportálu územního plánování (https://uzemniplanovani.gov.cz/dokumenty-pro-celou-cr). Tento první územní rozvojový plán byl pořizován na základě přechodných ustanovení, a to nejprve na základě přechodného ustanovení zákona č. 403/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jimiž byl novelizován dosavadní stavební zákon, a následně podle ustanovení § 319 nového stavebního zákona. Jedná se tedy o územně plánovací dokumentaci, která vznikla na základě obsahu zásad územního rozvoje jednotlivých krajů a politiky územního rozvoje.

Podle ustanovení § 319 odst. 5 nového stavebního zákona pak platí, že: „Pro první územní rozvojový plán se § 73 odst. 2 a 3 tohoto zákona nepoužije do doby vydání změny, která jej uvede do souladu s požadavky podle tohoto zákona.“

Na základě citovaného přechodné ustanovení tedy platí, že tento první územní rozvojový plán se nepoužije do doby vydání první změny, která jej uvede do souladu s požadavky nového stavebního zákona. Toto pravidlo přitom platí jak pro územní plánování, tak i pro posuzování záměrů.

První územní rozvojový plán tedy není závazný pro posuzování záměrů podle nového stavebního zákona, a to až do doby své první změny, která územní rozvojový plán uvede do souladu s novým stavebním zákonem.

S ohledem na ustanovení § 334a nového stavebního zákona (zákon č. 283/2021 Sb.) jsou ustanovení § 130 a násl. regulující plánovací smlouvy jako veřejnoprávní smlouvy ve smyslu nového stavebního zákona aplikovatelná až od 1. 7. 2024.

Je tedy zřejmé, že uvedená „plánovací smlouva“ uzavřená dne 20. 5. 2024 nemohla být uzavřena jako veřejnoprávní ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Jedná se tedy o smlouvu uzavřenou za platnosti a účinnosti starého stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.).

Starý stavební zákon obdobnou regulaci neobsahoval. Přechodné ustanovení § 327 odst. 1 nového stavebního zákona, které stanoví: „Plánovací smlouvy uzavřené podle zákona č. 183/2006 Sb. se posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ se týká pouze plánovacích smluv typicky vázaných na regulační plány, přičemž toto ustanovení nijak nedopadá na „plánovací smlouvy“ uzavřené v době platnosti a účinnosti starého stavebního zákona. Tím, že starý stavební zákon neupravoval plánovací smlouvy – obdobně jak činí nový stavební zákon – jako veřejnoprávní, je nutné je posoudit jako soukromoprávní uzavřené podle občanského zákoníku (zpravidla půjde o tzv. inominátní smlouvy ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, případně smlouvy smíšené obsahující např. prvky smlouvy o dílo apod.).

Přijetím nového stavebního zákona a jeho účinností se na režimu oněch soukromoprávních „plánovacích“ smluv nic nezměnilo, tudíž nelze na ně aplikovat ustanovení nového stavebního zákona regulující plánovací smlouvy, a to ani ta ustanovení, která mají dopad na postup správních orgánů v řízení (např. nepřípustnost námitek či nepřípustnost odvolacích námitek).

Smlouvu označenou jako „plánovací“ uzavřenou do 30. 6. 2024 nelze považovat za plánovací smlouvu ve smyslu nového stavebního zákona, tedy ji nelze ani obdobným způsobem aplikovat.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) vymezuje drobné stavby ve své příloze č. 1, na kterou výslovně odkazuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) nového stavebního zákona.

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že podle ustanovení § 171 nového stavebního zákona drobné stavby nevyžadují povolení. Vzhledem k tomu, že se drobné stavby nepovolují, taktéž se drobné stavby dle ustanovení § 230 nového stavebního zákona nekolaudují. Ustanovení § 230 odst. 4 nového stavebního zákona výslovně uvádí, že drobnou stavbu lze užívat jen k účelu, ke kterému je určena svým charakterem.

Zásadní je pak ustanovení § 73 odst. 2 věta druhá nového stavebního zákona, která výslovně stanoví, že drobné stavby lze realizovat pouze v souladu s územně plánovací dokumentací. Je tedy jednoznačně stanoveno, že drobné stavby musí být v souladu mj. s územním plánem vaší obce.

Dle ustanovení § 250 odst. 1 písm. h) nového stavebního zákona pak platí: „Stavební úřad nařídí stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby odstranit stavbu, pokud je prováděna nebo byla provedena v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací.“ Jedná se tedy o důvod, pro které je stavební úřad povinen vést řízení o nařízení odstranění stavby, tedy řízení z moci úřední.

Ze strany vaší obce lze tedy zvážit podání podnětu podle ustanovení § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu příslušnému stavebnímu úřadu. V rámci podnětu lze doporučit v souladu s ustanovením § 42 správního řádu, abyste požádal o informaci, jak bylo s takovým podnětem naloženo. Na základě takového podnětu by mělo být ze strany stavebního úřadu zahájeno řízení z moci úřední o nařízení odstranění stavby.

Územní plán podle dosavadního stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.) byl založen na principu, že žádná obec nebyla povinna územní plán mít. Jednalo se o fakultativní územně plánovací dokumentaci.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) na tomto principu nic nemění. Nadále tedy obec, která nemá územní plán, jej nemusí mít ani podle nového stavebního zákona (viz i ustanovení § 81 odst. 1 nového stavebního zákona).

Ustanovení § 322 odst. 2 nového stavebního zákona dokonce připouští, aby zastupitelstvo obce opatřením obecné povahy ukončilo platnost územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce a regulačního plánu, schválených přede dnem 1. ledna 2007, tedy aby ukončilo platnost územního plánu vydaného před dosavadním stavebním zákonem.

Nicméně v případě obce, která nemá územní plán a ani dosud nerozhodla o jeho pořízení, nový stavební zákon ukládá v ustanovení § 325 odst. 1 nového stavebního zákona povinnost úřadu územního plánování, aby pořídil a vydal vymezení zastavěného území podle nového stavebního zákona (viz ustanovení § 117 a násl. nového stavebního zákona), a to do dvou let ode dne nabytí účinnosti nového stavebního zákona. V případě, že by obec postupovala podle ustanovení § 322 odst. 2 nového stavebního zákona, tj. ukončila platnost starého územního plánu vydaného před dosavadním stavebním zákonem, bude podle ustanovení § 325 odst. 4 nového stavebního zákona vymezení zastavěného území dle takové dokumentace posouzeno úřadem územního plánování a případně aktualizováno postupem podle nového stavebního zákona. V případě, že obec již měla vymezeno zastavěné území podle dosavadního stavebního zákona, úřad územního plánování podle ustanovení § 325 odst. 4 nového stavebního zákona vyhodnotí a případně jej aktualizuje podle nového stavebního zákona.

Nadále tedy obec může zůstat bez územního plánu, avšak s tím, že jí bude vymezeno zastavěné území samostatným postupem (viz shora).

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) vymezuje veřejně prospěšnou stavbu v ustanovení § 11 odst. 1 následovně: „Veřejně prospěšnou stavbou se v tomto zákoně rozumí stavba nebo zařízení pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu vymezená v územně plánovací dokumentaci a stavby a zařízení s ní související nebo podmiňující její realizaci.“

Pro závěr, že se jedná o veřejně prospěnou stavbu, je nutné, aby došlo ke kumulativnímu naplnění těchto podmínek:

1. jde o stavbu nebo zařízení pro veřejnou infrastrukturu (a stavby a zařízení s nimi související nebo podmiňující jejich realizaci);
2. určeny k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu;
3. vymezeny v územně plánovací dokumentaci.

Veřejná infrastruktura je pak vymezena v ustanovení § 10 odst. 1 nového stavebního zákona poměrně široce, přičemž zahrnuje:

• dopravní infrastrukturu;
• technickou infrastrukturu;
• zelenou infrastrukturu;
• občanské vybavení;
• veřejná prostranství.

Územně plánovací dokumentací je pak nutné rozumět územní rozvojový plán, zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán.

V souvislosti s veřejně prospěšnou stavbou je vhodné dodat, že toto vymezení úzce souvisí s vyvlastněním. Vymezení za veřejně prospěšnou stavbu (případně za veřejně prospěné opatření) je jedním z účelů, pro které lze práva k pozemkům a stavbám omezit nebo odejmout. Nicméně je vhodné dodat, že tento účel může být stanoven i zvláštní právní úpravou (např. energetickým zákonem), a tudíž to, že taková stavba nebude vymezena jako veřejně prospěšná stavba, nemusí znamenat, že u ní nebude možné využít institutu vyvlastnění.

Za veřejně prospěšnou stavbu ve smyslu nového stavebního zákona tedy nelze považovat stavbu, která není vymezena v územně plánovací dokumentaci.

Dotaz směřuje k přechodným ustanovením nového stavebního zákona (zákona č. 283/2021 Sb.). Výchozím ustanovením je v případě stavebního řádu ustanovení § 330.

Dle ustanovení § 330 odst. 1 nového stavebního zákona platí: „Řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.“ Toto ustanovení je pak nutné interpretovat v souladu s přechodným ustanovením dle ustanovení § 334a nového stavebního zákona, které upravovalo přechodné období aplikovatelnosti nového stavebního zákona.

Každopádně, je-li řízení vedeno podle dosavadního stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.), pak je nutné i ve vztahu k dotčeným orgánům aplikovat ustanovení § 330 odst. 1 nového stavebního zákona. Závazné stanovisko orgánu územního plánování bylo vydáváno za podmínek dle ustanovení § 96b dosavadního stavebního zákona.

V případě orgánů územního plánování pak tento obecný princip potvrdila novelizace nového stavebního zákona provedená zákonem č. 465/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Do ustanovení § 330 odst. 9 byla vložena nová věta: „V řízeních o opravných prostředcích, jakož i při dalších postupech souvisejících s přezkumem správnosti a zákonnosti nebo změnou závazného stanoviska orgánu územního plánování podle § 96b zákona č. 183/2006 Sb. se postupuje podle dosavadních právních předpisů.“

Orgán územního plánování v řízeních, která jsou vedena podle dosavadního stavebního zákona, je povinen vydat závazné stanovisko ve smyslu ustanovení § 96b dosavadního stavebního zákona s tím, že s takovým závazným stanoviskem bude i v odvolacím řízení či v přezkumném řízení nakládáno podle dosavadní právní úpravy obsažené v dosavadním stavebním zákoně.

Podle § 169 odst. 5 dosavadního stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) bylo umožněno žadateli, aby si vybral, zda žádost o povolení výjimky z požadavků na výstavbu podá samostatně, nebo bude podána žádost o povolení výjimky společně s žádostí o územní rozhodnutí, stavební povolení či v rámci jiného řízení podle stavebního zákona, které s příslušným řízením souvisí a se kterým by řízení o povolení výjimky bylo stavebním úřadem spojeno. V praxi to tedy nezřídka kdy žadatelé řešili tak, že nejprve požádali o povolení výjimky a pakliže jim je výjimka povolena, následně přistoupili k vlastní žádosti o povolení záměru.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) tuto koncepci a možnost volby žadatele (stavebníka) nepřebírá. Dle § 228 nového stavebního zákona totiž platí:

„(1) Je-li k povolení záměru nezbytná výjimka z požadavků na výstavbu, rozhoduje o výjimce stavební úřad v řízení o povolení záměru.

(2) Žádost o výjimku z požadavků na výstavbu je součástí žádosti o povolení záměru a obsahuje uvedení, o jakou výjimku se žádá, a její odůvodnění.“

Nový stavební zákon tedy vylučuje, aby žádost o povolení výjimky byla projednána samostatně. Taková žádost musí být vždy součástí žádosti o povolení záměru, přičemž s tímto řešením počítají i formuláře v rámci vyhlášky č. 149/2024 Sb., o provedení některých ustanovení stavebního zákona (viz např. Příloha č. 3, kde je stanoven formulář pro povolení stavby).

Podal-li stavebník samostatně žádost o povolení výjimky z požadavků na odstupové vzdálenosti podle nového stavebního zákona, aniž by podal žádost o povolení záměru, stavební úřad není oprávněn takovou žádost projednávat a rozhodovat o ní. V takovém případě se jedná o žádost zjevně právně nepřípustnou (§ 228 nového stavebního zákona toto řešení vylučuje), tudíž by stavební úřad měl řízení o takové žádosti zastavit postupem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) upravuje navázání v postupu pořízení územního plánu v § 323, bylo-li jeho pořízení zahájeno ještě podle dosavadního stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.).

Na dotazovanou situaci dopadá § 323 odst. 9 nového stavebního zákona, podle něhož platí: „Bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno veřejné projednání nebo opakované veřejné projednání návrhu územního plánu nebo jeho změny nebo regulačního plánu nebo jeho změny, dokončí se podle dosavadních právních předpisů.“

Proběhlo-li veřejné projednání návrhu nového územního plánu podle dosavadního stavebního zákona, platí, že se celý proces pořízení nového územního plánu dokončí podle dosavadního stavebního zákona.

Pro úplnost je vhodné dodat, že totožný závěr by platil i v případě, pokud by bylo pouze do 30. 6. 2024 oznámeno konání veřejného projednání (postupem podle § 52 dosavadního stavebního zákona), což je možné již vnímat jako zahájení veřejného projednání návrhu územního plánu nebo jeho změny.