S ohledem na ustanovení § 334a nového stavebního zákona (zákon č. 283/2021 Sb.) jsou ustanovení § 130 a násl. regulující plánovací smlouvy jako veřejnoprávní smlouvy ve smyslu nového stavebního zákona aplikovatelná až od 1. 7. 2024.

Je tedy zřejmé, že uvedená „plánovací smlouva“ uzavřená dne 20. 5. 2024 nemohla být uzavřena jako veřejnoprávní ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Jedná se tedy o smlouvu uzavřenou za platnosti a účinnosti starého stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.).

Starý stavební zákon obdobnou regulaci neobsahoval. Přechodné ustanovení § 327 odst. 1 nového stavebního zákona, které stanoví: „Plánovací smlouvy uzavřené podle zákona č. 183/2006 Sb. se posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ se týká pouze plánovacích smluv typicky vázaných na regulační plány, přičemž toto ustanovení nijak nedopadá na „plánovací smlouvy“ uzavřené v době platnosti a účinnosti starého stavebního zákona. Tím, že starý stavební zákon neupravoval plánovací smlouvy – obdobně jak činí nový stavební zákon – jako veřejnoprávní, je nutné je posoudit jako soukromoprávní uzavřené podle občanského zákoníku (zpravidla půjde o tzv. inominátní smlouvy ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, případně smlouvy smíšené obsahující např. prvky smlouvy o dílo apod.).

Přijetím nového stavebního zákona a jeho účinností se na režimu oněch soukromoprávních „plánovacích“ smluv nic nezměnilo, tudíž nelze na ně aplikovat ustanovení nového stavebního zákona regulující plánovací smlouvy, a to ani ta ustanovení, která mají dopad na postup správních orgánů v řízení (např. nepřípustnost námitek či nepřípustnost odvolacích námitek).

Smlouvu označenou jako „plánovací“ uzavřenou do 30. 6. 2024 nelze považovat za plánovací smlouvu ve smyslu nového stavebního zákona, tedy ji nelze ani obdobným způsobem aplikovat.