Nový stavební zákon, tedy zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), skutečně člení stavby do čtyř kategorií. V ust. § 5 odst. 2 je pak uvedeno, že stavby jsou drobné (uvedené v Příloze č. 1 nového stavebního zákona), jednoduché (uvedené v Příloze č. 2 nového stavebního zákona), vyhrazené (uvedené v Příloze č. 3 nového stavebního zákona) a pak stavby ostatní, jimiž jsou všechny ostatní nezařaditelné do žádné z tří kategorií.

Dle ustanovení § 212 nového stavebního zákona jsou stanoveny kumulativně podmínky, za nichž lze institut zrychleného řízení využít. Tyto podmínky lze shrnout následovně:

• stavebník o vydání povolení stavby nebo zařízení jako první úkon v řízení požádá;
• obec, na jejímž území má být stavba nebo zařízení uskutečněna, má vydán územní plán;
• nejde o záměr EIA;
• nejde o záměr vyžadující povolení výjimky nebo stanovení odchylného postupu podle zákona o ochraně přírody a krajiny;
• stavba splňuje požadavky uvedené v § 193;
• stavebník doložil souhlasy všech účastníků řízení se záměrem, vyznačené na situačním výkresu dokumentace.

Z citované právní úpravy je jednoznačné, že ji lze aplikovat na jakoukoli kategorii stavby, přičemž o stavbu ostatní se bude jednat patrně i relativně často, neboť není vyloučeno, aby např. bytový dům, což je stavba ostatní, byla povolena ve zrychleném řízení. Stejně tak v případě garáží, které překročí parametry jednoduché stavby (srov. odst. 1 písm. c) Přílohy č. 2 nového stavebního zákona), se bude jednat o ostatní stavbu.

Celkově jsou ovšem vyloučeny záměry EIA, které ustanovení § 4 odst. 2 nového stavebního zákona definuje jako takový záměr, který podléhá posouzení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů.

Závěrem je vhodné upozornit na to, že povolení vydané ve zrychleném řízení dle ustanovení § 212 odst. 2 nového stavebního zákona stavební úřad zveřejní na úřední desce po dobu 15 dnů ode dne jeho vydání.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) upravuje jak institut zkušebního provozu, tak i předčasného užívání. V obou případech dochází k tomu, že tyto instituty mají dočasnou povahu s tím, že nový stavební zákon stanoví maximální dobu trvání.

Předčasné užívání upravuje ustanovení § 236 nového stavebního zákona, přičemž může být povoleno nejdéle na dobu 1 roku a musí být splněny kumulativně podmínky stanovené zákonem. Stavebník o předčasné užívání požádá, stavba není dokončena, stavbu lze užívat a neohrozí se tím bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Účastníkem řízení, jejímž předmětem je předčasné užívání, je stavebník a vlastník stavby. Po dokončení stavby bude stavebník nucen přistoupit buď ke zkušebnímu provozu, nebo ke kolaudaci vlastní stavby.

Zkušební provoz je upraven v ustanovení § 237 nového stavebního zákona, přičemž ten může být povolen buď z moci úřední (byla-li tato podmínka zahrnuta v povolení stavby), nebo na základě žádosti stavebníka. Smyslem a účelem zkušebního provozu je ověření funkčnosti dokončené stavby, nelze jej tedy nařídit v případě staveb, které nejsou dokončeny. Účastníkem řízení je – obdobně jako v případě předčasného užívání – vlastník stavby a stavebník. Nový stavební zákon pak výslovně stanoví, že po ukončení zkušebního provozu stavebník požádá o vydání kolaudačního rozhodnutí (srov. § 237 odst. 6 nového stavebního zákona). V případě povolení zkušebního provozu může tento být povolen nejdéle na dobu 1 roku.

Stanovená roční délka předčasného užívání, resp. zkušebního provozu, není maximální, neboť dle ustanovení § 238 odst. 3 nového stavebního zákona může být jejich délka v době jejich trvání prodloužena, a to i opakovaně. Nový stavební zákon pouze stanoví, že v takovém případě nemůže přesáhnout celkovou dobu trvání 3 roky, v případě vyhrazených staveb (upravených v Příloze č. 3 nového stavebního zákona) pak 10 let.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), v ust. § 334a nového stavebního zákona upravuje tzv. přechodné období. Přechodné období pro účely oblasti územního plánování a pro účely záměrů ve smyslu nového stavebního zákona je stanoveno od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024.

Odlišný režim je upraven pro vyhrazené stavby ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, stavby s nimi související a stavby s nimi tvořící soubor staveb, kde se postupuje již podle nového stavebního zákona od 1. 1. 2024 s tím, že se nepoužijí ustanovení nového stavebního zákona, která regulují zjednodušeně řečeno digitalizaci (tj. ust. § 172, ust. 173, ust. § 185 odst. 3 písm. c) a část sedmá nového stavebního zákona).

Nebude-li se tedy jednat o žádost související s vyhrazenou stavbou ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, pak se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Bude-li tedy podána žádost např. o územní řízení, stavební povolení, společné územní a stavební řízení atd., pak se bude postupovat podle dosavadních právních předpisů, tj. zejména zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů do 31. 12. 2023 (dále jen „starý stavební zákon“), a jeho prováděcích právních předpisů. Takto se bude postupovat i po 1. 7. 2024, tedy bude se dokončovat podle dosavadní právní úpravy. Jedinou výjimku tvoří ustanovení nového stavebního zákona, která podle ust. § 335 písm. a), písm. b) a písm. c) nového stavebního zákona nabyla účinnosti do 31. 12. 2023.

Bude-li podána vadná žádost, bude stavební úřad postupovat dle jemu dobře známému procesnímu režimu jako dnes, tj. nebude-li připojena vůbec žádná dokumentace, nebo nebude-li zpracována projektantem, pak se taková žádost nebude projednávat a usnesením dojde k zastavení řízení (viz např. ust. § 86 odst. 4, § 94l odst. 5, § 110 odst. 4 starého stavebního zákona). Nebude-li se jednat o takovou závažnou vadu, pak stavební úřad je povinen dle příslušných ustanovení starého stavebního zákona vyzvat žadatele (stavebníka) k odstranění vad jeho žádosti a přerušit řízení.

Je vhodné zdůraznit, že procesní režim se týká též dotčených orgánů, a tedy bude-li např. nutné zajistit závazné stanovisko úřadu územního plánování ve smyslu ust. § 96b starého stavebního zákona, i po 1. 7. 2024 bude tedy dotčený orgán povinen takové závazné stanovisko vydat a bude přezkoumáváno podle dosavadní právní úpravy (viz příslušná ustanovení starého stavebního zákona).

Lze tedy uzavřít, že nejedná-li se o vyhrazenou stavbu (či stavbu související či tvořící s ní soubor staveb), žádosti podané do 30. 6. 2024 včetně budou vyřizovány podle dosavadní právní úpravy, tj. starého stavebního zákona. 

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) vymezuje drobné stavby ve své příloze č. 1, na kterou výslovně odkazuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) nového stavebního zákona.

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že podle ustanovení § 171 nového stavebního zákona drobné stavby nevyžadují povolení. Vzhledem k tomu, že se drobné stavby nepovolují, taktéž se drobné stavby dle ustanovení § 230 nového stavebního zákona nekolaudují. Ustanovení § 230 odst. 4 nového stavebního zákona výslovně uvádí, že drobnou stavbu lze užívat jen k účelu, ke kterému je určena svým charakterem.

Zásadní je pak ustanovení § 73 odst. 2 věta druhá nového stavebního zákona, která výslovně stanoví, že drobné stavby lze realizovat pouze v souladu s územně plánovací dokumentací. Je tedy jednoznačně stanoveno, že drobné stavby musí být v souladu mj. s územním plánem vaší obce.

Dle ustanovení § 250 odst. 1 písm. h) nového stavebního zákona pak platí: „Stavební úřad nařídí stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby odstranit stavbu, pokud je prováděna nebo byla provedena v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací.“ Jedná se tedy o důvod, pro které je stavební úřad povinen vést řízení o nařízení odstranění stavby, tedy řízení z moci úřední.

Ze strany vaší obce lze tedy zvážit podání podnětu podle ustanovení § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu příslušnému stavebnímu úřadu. V rámci podnětu lze doporučit v souladu s ustanovením § 42 správního řádu, abyste požádal o informaci, jak bylo s takovým podnětem naloženo. Na základě takového podnětu by mělo být ze strany stavebního úřadu zahájeno řízení z moci úřední o nařízení odstranění stavby.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.), upravuje plánovací smlouvy v ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Podle ustanovení § 130 odst. 1 nového stavebního zákona je to veřejnoprávní smlouva uzavřená mezi stavebníkem a obcí, městskou částí hlavního města Prahy nebo krajem nebo vlastníkem veřejné infrastruktury, jejímž obsahem je vzájemná povinnost stran poskytnout si součinnost při uskutečnění ve smlouvě uvedeného záměru a postupovat při jeho uskutečňování ujednaným způsobem. Plánovací smlouva pak může dle ustanovení § 130 odst. 2 obsahovat i úpravu práv a povinností z oblasti soukromého práva. Bližší obsahové náležitosti pak upravuje ustanovení § 131 nového stavebního zákona. Jedná se tedy o veřejnoprávní smlouvu se soukromoprávními prvky.

Správní řád upravuje veřejnoprávní smlouvy v ustanovení § 159 až § 170, přičemž tato právní úprava se použije subsidiárně. Správní řád rozlišuje tři typy veřejnoprávních smluv:

1. veřejnoprávní smlouvy koordinační (§ 160 správního řádu), které mezi sebou uzavírají vykonavatelé veřejné moci za účelem plnění svých úkolů;
2. veřejnoprávní smlouvy subordinační (§ 161 správního řádu), které mezi sebou uzavírají správní orgán a osoba, která by byla účastníkem správního řízení;
3. veřejnoprávní smlouvy mezi subjekty soukromého práva (§ 162 správního řádu), které mezi těmi, kdo by byli nebo kdo jsou účastníky správního řízení, a týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností.

Vzhledem ke shora uvedenému členění ve správním řádu je zřejmé, že plánovací smlouvy jsou veřejnoprávní smlouvy sui generis, tedy jde o typ výslovně neupravený ve správním řádu. Svojí povahou totiž nejsou ani smlouvami koordinačními, ani subordinačními ani mezi subjekty soukromého práva.

K uzavření plánovací smlouvy ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona pak není třeba souhlasu stavebního úřadu, neboť stavební úřad není smluvní stranou a souhlas stavebního úřadu nový stavební zákon nepředpokládá. Skutečnost, že došlo k uzavření plánovací smlouvy, by měla být zveřejněna v národním geoportálu územního plánování dle ustanovení § 130 odst. 3 nového stavebního zákona.

Závěrem je vhodné zdůraznit, že plánovací smlouva podle ustanovení § 130 nového stavebního zákona nemá nic společného s veřejnoprávními smlouvami podle dosavadního stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.), kterými byly nahrazovány úkony stavebního úřadu. Dle ustanovení § 4 odst. 1 věta třetí a čtvrtá dosavadního stavebního zákona totiž platilo: „Stanoví-li tak tento zákon, mohou orgány územního plánování a stavební úřady uzavřít s žadatelem veřejnoprávní smlouvu místo vydání správního rozhodnutí. Tím nesmí být dotčena práva a oprávněné zájmy dotčených osob a zájmy dotčených orgánů.“ Takovými veřejnoprávními smlouvami byly veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí dle ustanovení § 78a dosavadního stavebního zákona a nahrazující stavební povolení dle § 116 dosavadního stavebního zákona. Tyto veřejnoprávní smlouvy byly příkladem smluv subordinačních. Nicméně to nemá nic společného s plánovacími smlouvami podle nového stavebního zákona.